Výtvarný kroužek

  Výtvarný kroužek, který začal pracovat od října 2016 zaznamenal  opět velký  zájem dětí. Na rozdíl od loňska se obětavé lektorky rozhodly zatím pracovat se všemi ve společné skupině. Všechny tři - Mgr. Šárka Marková, Mgr. Petra Veselá i Šárka Kašpárková nastoupily po rodičovské dovolené do zaměstnání. Zaslouží si velký dík za to, že  ještě po zaměstnání se věnují také ostatním dětem. Protože ten , kdo to nezkusil si nedovede představit co to obnáší. Musí přijít s nápadem, pak nakoupit materiál a protože jsou děti ještě malé tak připravit "polotovary", aby se výrobek stihnul v době konání kroužku.

  Děti však nadšeně tvoří a nevadí jim, že někdy si ani nemají na co sednout, protože kapacita klubovny je pouze14 míst.

  I v letošním školním roce se kromě výtvarných technik věnují také pravidelnému  týdennímu čtení. Zkušenosti z dřívějších let ukazují, že právě tyto děti se nejčastěji stávají čtenáři Místní knihovny.   

 

Vítězové literární soutěže " Mýty a legendy mého kraje" :

Z ptáčníka pánem na hradu Boskovice - práce Vítka Skotáka

Rád bych vám vyprávěl svůj příběh, který se váže k mému rodnému kraji a změnil z gruntu můj život.

     Dovolte mi, abych se napřed představil. Jmenuji se Velen I. Boskovický a povím vám, jak se ze mne, prostého ptáčníka stal šlechtic.

     Zrovna jsem před svým skromným domkem krmil svá ptáčata, když se přede mnou z lesa vynořil jezdec na koni. Kůň vypadal uštvaně a jeho pán velice unaveně. Přispěchal jsem k němu a zeptal se: „Můžu vám nějak pomoci vzácný pane ?” Muž mi odpověděl: „ Děkuji, mohl bych si u vás trochu odpočinout?“ Zavedl jsem ho k malé tůni, kterou jsem používal k osobní hygieně, aby se mohl umýt. 

   Teprve nyní jsem měl čas si jej pořádně prohlédnout a naznal jsem, že se jedná o bohatého šlechtice. Nabídl jsem mu své čisté oblečení a uctivě mu posloužil, také jsem ho učesal svým hřebenem. Později v mém malém domku nepohrdl ani kaší z hrachu, která mi zbyla od oběda. Když se nasytil, tak mi vyprávěl, že jsem mu vlastně zachránil život, protože ho pronásledovala tlupa lapků, která ho nejen oloupila, ale usilovala mu o život. Potom jsme ulehli k spánku.

    Ráno po skromné snídani se vyhoupl do sedla svého koně a požádal:

„ Ptáčníku, doveď mne na kraj lesa a ukaž mi cestu k Brnu.“ „Jak si přejete pane“ odpověděl jsem a splnil jeho žádost. Při loučení řekl: „Přijď za mnou do Brna na hrad, a až se tě budou stráže ptát, kdo jsi, prokaž se hřebenem, kterým jsi mně učesal.“ 

  Asi za týden jsem se vydal na cestu do Brna. Trvala mi pěšky skoro dva dny, před brněnským hradem mně zastavily stráže. Když jsem ukázal svůj hřeben, byla cesta volná. Strážný mně uvedl do nádherných hradních komnat a zvolal: „Pane, přišel za vámi ten ptáčník, kterého očekáváte“ „ Ať vstoupí !“ ozvalo se vzápětí. Přede mnou stál muž, který byl nedávno mým hostem, hned jsem ho nepoznal, protože byl krásně upravený, teprve až promluvil. Představil se mi jako brněnský kníže a vládce.

   Zeptal se: „ Pověz ptáčníku, jak se jmenuješ?“  „Velen“ odpověděl jsem. „Tak Velene, pokračoval kníže, za to, že jsi mně zachránil život a dobře se o mě postaral, splním ti jedno přání.“  Stál jsem tam celý zkoprnělý a nevěděl, co si přát. Nakonec jsem odpověděl: „Přál bych si jen kousek půdy kolem svého domku.“ „Tak malou odměnu si žádáš za velkou laskavost, kterou jsi mi prokázal !“ daruji ti tak velké území, které obejdou moji lidé za jeden den.“

   Potom mně povýšil do šlechtického stavu. A protože každý šlechtic musí mít svůj erb, dostal jsem ho i já. Od té  doby mám ve znaku sedmizubý hřeben s věníky a poduškou na červeném poli. To byly předměty, kterými jsem knížeti posloužil.

  Poté, jsem si vyhlédl místo, na kterém jsem nechal za přispění knížete postavit hrad. Když už hrad stál, stále jsem pro něj hledal příhodný název. Lámal jsem si dlouho hlavu a stále přecházel z jedné komnaty do druhé, až jsem si o práh skopl palec. Bolestivě jsem vykřikl: „ Už nebudu chodit bosko více!“ A název hradu byl na světě: Boskovice a městečko pod ním dodnes nese stejný název.

 

 

O bílém hadovi s korunkou na hlavě - práce Jitušky Veselé

 

Kdysi dávno byl rytíř Boleslav. Žil v jednom království na hradě, jménem Rychvald.  Měl se tam dobře, rád jezdil na koni po lesích.  Jednou seděl spolu se svými hosty u krbu a poslouchali vyprávění mnicha.  Ten jim za to, že mu dali najíst a mohl u nich přespat, vyprávěl příběh, jak potkal v lese hadího prince. Hadí princ bydlí v jeskyni a na svátek sv. Jiří, kdy vylézají hadi a štíři z ní také vylézá, aby se vykoupal ve studánce. Není to obyčejná studánka, je v ní totiž voda, která omlazuje. Hadí princ je celý bílý a na hlavě má zlatou korunku s drahokamy. Jeho korunka má velkou cenu.

 Když se blížil svátek sv. Jiří, Boleslav si řekl, že pojede hledat do lesa skály a studánku hadího prince. Vzal koně a jel. V lese našel skály a jeskyni, kde měl být had. Vešel do jeskyně, aby se podíval, jestli tam had není. Jenže ho tam nenašel. Lehl si do trávy a usnul. Ráno Boleslava probudilo sluníčko a nějaký zvuk. Říkal si, co to asi je? A tak se šel opatrně podívat ke skále. Uviděl hada s třpytivou korunou na hlavě. Koruna se mu moc líbila, a proto mu ji chtěl vzít. Schoval se za skálou a čekal, až se had půjde koupat. Had sundal korunu, položil ji do trávy a vlezl do vody. Boleslav mu ji sebral, sedl na koně a ujížděl do svého království. Když had vylezl z vody a nenašel korunu, moc se rozzlobil a zakřičel: „Kde je má koruna?“. Začal se rychle plazit za rytířem a jeho koněm.  Rostl a zvětšoval se, až z něho byl obrovský had.  Boleslav rychle ujížděl do svého hradu. Projel první, druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou bránou. Ihned poroučel, aby je všechny rychle zavřeli. Jenže had vždycky do brány bouchl ocasem a rozbil ji. Rytíř už nevěděl, kam se má před hadem schovat. Honem vyběhl do hradní věže a zabouchl za sebou velké železné dveře. Moc se hada bál a sliboval, že už nikdy nebude krást. Had vylezl až do věže, bušil na dveře.  Princ, jak se bál vyhodil, korunku ven z okna. Had si ji vzal a šťastně se vrátil do své jeskyně v lese.

Když Boleslav viděl, že je had už konečně pryč vyšel ven z věže. Nechal si zavolat kováře a dal mu spoustu peněz, za to že udělal tak pevné dveře. Rytíř Boleslav potom dál šťastně a dlouho žil na svém hradu a už nikdy nebyl zlý.